Inter arma silent musae | Jan Mihaliček

Afghánistán, listopad 1991

“Inter arma silent musae… vyjímky potvrzují pravidlo… nebo aspoň tady ten afghánec určitě… odložil svůj AK47 a začal mi tenkrát před lety někde na frontě na východ od Kábulu v podhůří zasněženého Hinúkuše hrát na příčnou flétnu… byl to student hudby z Kábulu, který byl nucený chopit se samopalu? Asi mi chtěl ukázat, že umí i něco jiného než bojovat… se samopalem byl sebejistej teenager, při hraní byl skoro plachej… kdo ví, nerozuměli jsme si, ve farsí jsem uměl jenom počítat do deseti pozdravit a poděkovat… on neuměl anglicky a rozhodně nechtěl mluvit rusky – jazykem okupantů – to nás paradoxně asi spojovalo i když já už jsem tenkrát pochopil, že ruštinou můžu komunikovat s obyčejnými lidmi a ne jen se jí nuceně biflovat ve škole a nesnášet jí…
v jiném světě a nebo v jiném čase by mohl být profesionálním hudebníkem, učitelem hudby nebo taky třeba úplně něčím jiným… těžko říct jak pak skončil, už jsem ho nikdy nepotkal… od té doby se v jeho zemi nikdy zcela nepřestalo válčit… a Talibán hudbu zakázal… byl asi o kus mladší než já a pokud pořád žije dnes by mu mohlo být skoro padesát, nedivil bych se kdyby chtěl ze své země uprchnout… vím – ne každý uprchlík je hudebník, ale i opačně, ne každý uprchlík je terorista… prostě neumím paušalizovat, za každým člověkem je potřeba vidět příběhy a nemusí být jenom špatné…”

Foto&Text ©Jan Mihaliček/400ASA