Píše se rok 1997 a v newyorské čtvrti Meatpacking District se jednoho dne odehraje mimořádná fotografická fúze Antonína Kratochvíla s Davidem Bowiem, z níž vzejde série slavných, ikonických portrétů. Na place se tehdy setkali dva rovnocenní padesátníci žijící si své vlastní životní vzlety a pády, oba ve fázi, kdy nacházeli svou osobní i uměleckou rovnováhu nesporné kvality, originality a nadžánrovosti.

Antonína Kratochvíla i Davida Bowieho spojují charakteristické vlastnosti – nespoutanost a živelnost, ale i charismatický prožitek radosti a vděčnosti z naplnění jejich vysoce kreativních a originálních kariér. Jejich dávné frajerství se mění ve vyzrálé sdělení, vzkaz o důležitosti významu těchto impozantních umělců. V jednom z rozhovorů David Bowie říká: „Netuším, odkud jdu, ale slibuji, že vás nebudu nudit.“ To samé platí i pro fotografický kredit Antonína Kratochvíla: „vědět, jak vidět a porozumět“.

Knížka je součástí oslav 75. narozenin Antonína Kratochvíla a Davida Bowieho.

Pavlína Vogelová & Michael Persson

…Kratochvíl požádal jednoho asistenta, zda může Bowieho vzít ven, ale odpověď zněla ne. Kratochvíl ale není člověk, který se řídí danými pravidly. Vlastně by se klidně dalo říct, že ve světě fotografie představuje jakousi vulgaritami oplývající kulturní rozbušku, která stojí a padá s kvalitou svých snímků a se svou ostrou rétorikou.

„Tak jsem se ho prostě zeptal. Hele Davide, tvůj asistent říká, že tě nesmím vzít ven.“ Bowie povytáhl obočí.

„Já se jen snažím najít světlo. Chceš jít se mnou?“ Bowie potáhl ze své marlborky. A byli pryč…

(Michael Persson, Looking for the Light)