MUTTI – Angela Merkel výstava Filipa Singera

23. 11. 2021 – 28. 1. 2022

400 ASA Gallery

„Danke Mutti,“ volalo několik desítek obyvatel burgundského města Beaune, kteří na počátku listopadu zahlédli, jak se v jejich městě jejich prezident Emmanuel Macron loučil se spolkovou kancléřkou Angelou Merkelovou, která po šestnácti letech u moci opouští svůj úřad. Stejné poděkování by – podle průzkumů veřejného mínění soudě – mohla sdílet řada Němců, kteří jsou přesvědčeni, že jejich zemi pomohla provést několika krizovými zkouškami a že v čele klíčové evropské země pomohla tyto zkoušky zvládnout celému unijnímu seskupení.

Proč se jí to dařilo? Nebyl za tím žádný jasně formulovaný program, který by prosazovala, ale naopak přesvědčení, že nejdůležitější je vzájemně si naslouchat, hledat a nacházet shodu, protože jedině tak lze překonávat rozdíly, které se v životě a v politice nevyhnutelně vyskytují. Původ a důvod toho přístupu lze najít v jejím životopise.

Před více než třiceti lety chtěla v německé politice uspět mladá žena, sice věřící, ale rozvedená a pocházející z východní části znovusjednocené země, té části, která celá poválečná léta na rozdíl od té západní neprosperovala a kterou hluboce poznamenal komunistický režim. S takovou výchozí pozicí si těžko mohla dovolit chovat razantně nebo dokonce nadřazeně, jak se mnohdy přicházívá mladým začínajícím politikům a koneckonců i těm otrkanějším. Když v takovém prostředí chtěla uspět, musela být zároveň cílevědomá a zdrženlivá a soustředit se na pečlivou přípravu a věcnou argumentaci. 

„Danke Mutti“ – po česku „Díky mamko“ – zní přátelsky až familiárně a těžko v tom hledat skrytou slabinu. Jedna by se však možná našla. Obrazně řečeno, když si zvyknete, že se o vaše problémy postarají rodiče, nebudete připraveni je řešit, až se na jejich pomoc a podporu nebudete moci spolehnout. Stejná potíž čeká rodiče, pokud si nevychovají nástupce, a Angela Merkelová měla při výběru svých korunních princů či korunních princezen opakovaně špatnou ruku, jak to ostatně ukázaly letošní německé volby. Podobně platí, že kdo věnuje hodně času krizovému řízení, ať už šlo o finanční a hospodářské otřesy, migrační tlaky nebo koronakrizi, zadělává si na jiné, chronické problémy.

Fotografie na výstavě ukazují nejen kancléřku Merkelovou, ale Německo, které vyvolávají otázku, jak to bylo s pověstným „Zvládneme to“, kterým Angela Merkelová doprovodila v srpnu 2015 rozhodnutí přijmout statisíce uprchlíků. Jako každý politický slogan je to zkratka stírající pestřejší realitu. Spolková vláda v kritickém okamžiku hodně váhala, zda má hranice zavřít, anebo nechat otevřené. Nakonec převážil argument, že pro Německo s jeho válečnou minulostí a se zkušeností berlínské zdi je nepřijatelná představa německých ozbrojenců vytlačujících uprchlíky od hranic. Bylo to rozhodnutí z kategorie, kdy se nerozhoduje mezi čistě dobrým a zcela špatným řešením. Angela Merkelová nakonec výjimečně dala přednost hodnotám před pragmatismem, nezabránila však, aby se rozhořela debata dělící nejen Německo na takříkajíc vítače a odmítače, která dodnes neuhasla.

Pár slov na adresu Angely Merkelové, kterou představují snímky na této výstavě, by nemělo vyznít skepticky. Nejen protože by to bylo nezdvořilé. Hlavně by to znamenalo, že si Češi nedokážou připustit, jak důležitá pro ně spolková kancléřka byla. Právě pro svůj původ a pro vlastní zážitek z pražského akademického pobytu dokázala vnímat, proč a jak uvažují země, které prošly desítkami let komunismu, a proč je důležité, aby se na výsledném společném kompromisu podílely i ony. Někdy to neměla snadné, zvláště když musela naslouchat, co kdo nechce, aniž by sám navrhoval, co podniknout. Ale kdo jiný měl být trpělivý než Angela Merkelová neboli „Mutti“?

Filip Singer *1980 v Praze

Volné dokumentární tvorbě se Filip Singer věnuje od roku 1999, kdy zaměřil svoji pozornost zejména na odlehlé oblasti Sibiře a bývalé sovětské republiky. Zajímá ho prostředí a změny, jež se dotýkají obyčejných lidí z bývalého SSSR. Ve fotografiích zachycuje zejména dopad člověka na životní prostředí a život lidí v nejvíce znečištěných místech světa.  

Například se vydal za polární kruh do okolnímu světu zcela uzavřenému Norilsku, městu znečištěné težbou niklu; nebo se vydal fotografovat zpustošenou těžební krajinu okolo ázerbájdžánského Baku, těžbu diamantů hluboko v Sibiřské tajze ve městě Mirny a nelegální těžbu uhlí na ukrajinském Donbasu.

Od roku 2005 spolupracoval s mezinárodní fotografickou skupinou SPUTNIK PHOTOS a stal se členem vídeňské agentury Anzenberger.  

V roce 2006 navázal externí spolupráci s Hospodářskými novinami, časopisem Respekt a fotografickou agenturou ISIFA, čímž se začal více věnovat zpravodajské fotografii. Ačkoliv jde o zcela jinou kategorii, snaží se obě oblasti propojovat a uplatnit i v aktuálním zpravodajství své zkušenosti z dokumentární tvorby.

Od roku 2008 je kmenovým fotografem mezinárodní tiskové agentury European Pressphoto Agency (EPA). Pro tiskovou agenturu fotografuje hlavní zpravodajské události ve střední Evropě a v ostatních zemích světa, jako například revoluci na Ukrajině, protesty v Turecku a uprchlickou krizi v roce na ostrově Lesbos nebo velké sportovní události jako Olympijské hry, Australian Open, Mistrovství Evropy ve fotbale a další.

Prostřednictvím agentury EPA publikuje převážně v zahraničních médiích jako: The New York Times, Der Spiegel, Time, National Geographic, Newsweek, Guardian, El Mundo, Le Figaro, Stern a další. 

V roce 2017 se stává členem německého týmu EPA a stěhuje se do Drážďan, odkud pokrývá události spolkových zemí bývalého východního Německa a současně je stále častěji pracovně povoláván i do hlavního města Berlína, kam se definitivně stěhuje v roce 2020.

Věnuje se tu zejména politickému zpravodajství a dění okolo nyní odcházející kancléřky Angely Merkel.