Nová výstava Teď a tam – Milan Jaroš

Zelináři v srdci Evropy
Mám rád Čechy. Jako dítě jsem chtěl být Američan, protože to byla svobodná země a rozprostírají se tam nekonečné prérie, vinou divoké řeky, ční ostré hory a rozléhají husté lesy. Jakmile jsem se ale začal zajímat o naši historii a pak jako reportér projížděl Česko křížem krážem, měl jsem naši zemi raději a nechtěl žít nikde jinde.
Vůbec nejde o prázdný sentiment či projev idealismu. Novinář, který není slepý a hluchý si nemůže idealizovat žádnou společnost. Fascinovala mě právě naše nedokonalost, která se zároveň potkává s touhou být něco víc. Malost se tu neustále pere s velikostí. A zápas o náš charakter mi přijde svým způsobem dobrodružný. Už tím, že nikdy neskončí, nebude jasný vítěz, protože není cílová rovinka.
V roce 1918 naši předkové uvěřili, že nastal svého druhu konec dějin. Tuto formulaci sice Francis Fukuyama sepsal až v roce 1992, ale Češi ji přijali dávno před tím. Mysleli si, že si vytvoří svoji zahrádku uprostřed Evropy a když se nebudou zajímat o svět kolem, nebude se svět zajímat o ně. Omyl. 1938. Omyl. 1948. Omyl. 1968. I dnes různí dezinformátoři a manipulátoři hrají na zdejší izolacionistický sentiment: nechme Ukrajinu svému osudu a bude líp. Opusťme Evropskou unii a NATO a nastane věčný mír.
Termín „zahrádka“ není použit náhodně. Češi nejdříve po druhé světové válce ztratili divokou Podkarpatskou Rus a v roce 1993 i Slovensko s místy dosud unikátně nespoutanou přírodou. V Česku jako by se naopak i krajina měla přizpůsobit touze po klidu, hlavně vymazat hrozbu překvapení. Jakmile se tu objeví nějaká divoká šelma, byť je to třeba bobr, rozběhne se debata: a smějí tu být? Na Slovensku se varuje před medvědy, v Česku před klíšťaty. Jestli je někde ve světě nějaká společnost otisknuta do přírody, pak u nás.
Politicky i krajině se v nás pere nárok Tomáše G. Masaryka, aby „malí“ Češi byli velikými, protože jen tak bude světu záležet na jejich osudu a nenechá je padnout, s pocitem, že malost je naše nejsilnější zbraň. Přežijeme svojí lhostejností kohokoli. Nabízí se ale jiná varianta, která dokáže zkombinovat obojí, tedy že si uvědomíme svou malost v dějinách, abychom nezapomínali na nutnost pěstovat dobrá partnerství se spojenci, a přijmeme i svou velikost, tedy mimo jiné nutnost pomáhat lidem či společnostem v nouzi, aby byl svět lepší místo k životu. Jako to nyní činíme například při pomoci Ukrajině a uprchlíkům.
Abychom mohli přijmout rozhodnutí, musíme si nejdříve rozumět. A to není vůbec jednoduché, paradoxně i proto, že žijeme v éře názorů. Sociální sítě v nás vzbudily dojem, že se můžeme, a hlavně máme vyjádřit ke všemu, co se kolem nás mihne. Změna klimatu, pandemie, globalizace… Čím složitější téma, tím jasnější názor. Stanovisek je tolik, že se ztrácí ověřené společné poznání.
Proto potřebujeme průvodce, kteří nám pomohou porozumění hledat. Patří mezi ně i fotografové. Ti nejlepší totiž disponují schopností vnímat. Vidět umí každý, ale vnímat lidi, prostor, vůně, rytmus, odstíny… je svého druhu umění. Náleží k tomu i nutnost chápat (nezaměňovat se souhlasem) lidi a ukazovat je tak, jak by sami sebe chtěli vidět.
Nikdo nechce působit jako karikatura, prototyp nějaké části společnosti. Toužíme být jedineční ve svém bytí. Velká část problémů začíná u toho, že lidé získají pocit, že jsou neviditelní a neslyšitelní. A když už si jich někdo všimne, tak proto, aby jim dal na čelo nálepku. Někdy nejde svět popisovat bez jistého zevšeobecnění, všichni jsme členy různých společenských skupin, tu nás spojuje, koho volíme, jindy náš věk nebo místo, kde žijeme, ale i když tu a tam jsme, a dokonce i někdy toužíme být součástí davu, skupiny či moderně řečeno bubliny, chceme vnímat i svůj jedinečný otisk.
Když se dívám na fotografie Milana Jaroše, vidím Česko, jaké znám. Je tu vlídnost, ironie, bezohlednost, nevkus, krása, malost i tajemství. Vnímám u něj stejnou lásku, jakou pociťuji já, protože jen tak silný vztah umožňuje kritické vnímání. Vnímání prosté posměchu, protože si uvědomujeme, že každý jsme poskládaný ze všech zmíněných elementů. Když Václav Havel hledal ilustrující příklad do Moci bezmocných, zvolil dnes už legendárního zelináře. Ne nějaké heroické povolání či společenskou osobnost, ale prostého zelináře. Už jen to vybrané povolání je geniální metaforou.
Masaryk v Hovorech s TGM řekl, že „potřebujeme padesáti let nerušeného vývoje, a budeme tam, kde bychom chtěli být už dnes“. Budeme první generace, která oněch padesát let dostane? A co si budeme o Češích v roce 2039 vyprávět? A kde vlastně chceme být?

Erik Tabery
Šéfredaktor týdeníku Respekt

Milan Jaroš

Vystudoval fotografii na FAMU. Od roku 2008 pracuje pro časopis Respekt. Fotografuje v Česku, ale i ve světě, malé i velké události, fotografie napříč žánry. Za svou práci pro Respekt byl opakovaně oceněn na Czech Press Photo (hlavní cena, cena diváků, grant Prahy) a získal druhou cenu Unicef award v roce 2009. Mimo Respekt spolupracoval s médii jako New York Times nebo agenturou Bloomberg.